Český web DiEM25 budeme nadále spravovat na adrese diem25.cz, která napříště směřuje na diem25.org/cs. Tam by se měly v budoucnu objevovat jak překlady článků z hlavního webu, tak původní český obsah, jakmile nějaký vytvoříme. Zatím shromažďujeme síly k překládání a nemáme ještě ustavenou redakci českého webu, ale vynasnažíme se, aby co nejdřív vypadal k světu a poskytoval přínosné informace.
Komunikační skupina DiEM25 17. 02. 2020
Požadujeme, aby Julian Assange nebyl vydán do USA! Svoláváme proto protestní pochod od australského velvyslanectví v Londýně na náměstí Parlamentu v sobotu 22. února.
Protestní pochod „Nevydávejte Assange‟
Londýn, od Australia House na Parliament Square
Sobota 22. února2020 od 11:30 greenwichského času
Projevy začnou od 13:30 greenwichského času na náměstí Parlamentu.
V sobotu 22. února 2020 proběhne v Londýně velký protestní pochod proti vydání Juliana Assange, člena Poradního panelu DiEM25, k trestnímu stíhání do USA. Pochod pořádá kampaň „Nevydávejte Assange‟.
Trumpova administrativa vynesla proti Julianu Assangeovi 17 obvinění ze špionáže, která pro něj mohou v USA znamenat 175 let vězení s nejvyšší ostrahou, jestli vůbec přežije už tak mizerné podmínky v Belmarshské věznici v Británii. Jde o první případ v historii, kdy byla proti novináři vznesena taková obvinění s hrozbou doživotního žaláře.
6. listopadu 2019 vystoupil v Londýně na akci kampaně „Nevydávejte Assange‟ spoluzakladatel DiEM25 Srećko Horvat s projevem, ve kterém varoval: „Jestli Evropa ztratí Juliana Assange, ztratí demokracii.‟
Máme dlouhodobě vážné obavy o Assangeův zdravotní stav, který se soustavně zhoršuje, obzvlášť od té doby, kdy byl uzavřen na samotce ošetřovny v Belmarshi. Po lékařské prohlídce v květnu konstatoval zvláštní zpravodaj OSN pro mučení Nils Melzer, že Assange trpí následky psychického týrání. Minulý měsíc podepsalo více než 60 lékařů otevřený dopis, který vyzývá Belmarsh k okamžitému propuštění, aby mohl dostat řádnou lékařskou péči, a varuje, že bez odpovídající terapie Assangeovi hrozí ve vězení smrt.
Assangeova obhajoba předloží mimo jiné důkazy ze španělského vyšetřování soukromé bezpečnostní společnosti UC Global, která špehovala Assangeovy soukromé, lékařské i právní návštěvy na velvyslanectví Ekvádoru v Londýně, včetně návštěv spoluzakladatele DiEM25 Srećko Horvata, a záznamy předávala CIA.
Ředitel UC Global David Morales byl ve Španělsku zatčen v souvislosti s nezákonným sledováním, šokujícím narušením Assangeova soukromí. Assange byl v jeho procesu předvolán jako svědek na úterý 18. února, prosřednictvím videomostu.
Nejbližší slyšení ve věci Assangeova vydání do USA je stanoveno na pondělí 24. února 2020.
Na protestu promluví spoluzakladatel DiEM25 Janis Varoufakis společně s Julianovým otcem a dalšími podporovateli. V neděli 23. února pak Janis varoufakis navštíví Juliana Assange ve vězení.
Kontaktní osobou pro dotazy tisku a zprostředkování rozhovorů s Janisem Varoufakisem je: Claudia Trapp, press@diem25.org
Věznění Chelsea Manning, stejně jako pronásledování Juliana Assange, je hrubým porušováním lidských práv, ostudou americké, jakož i evropské, demokracie, a nebezpečným útokem na svobodu tisku. V současnosti už americká justice drží Chelsea Manning ve vězení za to, že odmítla svědčit před velkou porotou proti Julianu Assangovi, déle, než zákony USA připouštějí. Americké organizace Fight For the Future, Demand Progress a další organizují petici za její propuštění (v angličtině):
Germinal Pinalie z Francouzské rady DiEM25 rozebral švédský penzijní systém, kterým se inspirovala reforma prosazovaná dnes francouzskou vládou:
Přestože je Švédsko obecně známé poměrně vysokou měrou přerozdělování bohatství, pokud jde o penzijní reformu, založenou na bodovém systému, je vpravdě odstrašujícím příkladem, jak ukázal Henri Sterdyniak z Francouzského ústavu pro sledování ekonomických podmínek (Observatoire français des conjonctures économiques, OFCE).
Po letech, která uplynula od reformy tohoto typu, je tamní situace dosti katastrofální: důchodci pobírají příjem v průměru o 15 až 20 % nižší než aktivní pracující, zatímco ve Francii jsou jejich příjmy téměř rovnocenné. (Poznámka překladatele: Podle Eurostatu by mohlo jít o poměr mediánu příjmů lidí starších 65 let k příjmům lidí mladším, ten je ve Francii dokonce vyšší než 1, za rok 2018 přesně 1,07 pro muže a 1,01 pro ženy, zatímco ve Švédsku to bylo 0,88 a 0,74 a v Česku 0,76 a 0,73, obzvlášť nápadý je švédský rozdíl mezi muži a ženami, větší než u nás. To ovšem půjde o součet všech příjmů, včetně mezd pracujících důchodců, jakož i různých divident, nájemného a dalších majetkových příjmů těch bohatších. Samotný náhradový poměr, tedy poměr výše důchodu k výši mzdy, uvádí Eurostat za rok 2018 pro Francii 67 %, pro Švédsko 56 % a pro Česko 50 %.) Co je horší, procento důchodců žijících pod hranicí chudoby je ve Švédsku 16 % oproti 8 % ve Francii. (Pozn. překl.: Podle Eurostatu bylo v roce 2018 ohroženo chudobou 7,3 % důchodců ve Francii, 15,8 % ve Švédsku a 14,2 % v Česku. Radost z toho, že českým důchodcům se daří lépe než švédským, kalí skutečnost, že hranice chudoby se nepočítá podle nějakého univerzálního měřítka životní úrovně, ale relativně k bohatství země, a navíc se v Česku dlouhodobě mluví o tom, že nám ta hranice vychází tak pěkně, že vysloveně pod ni spadá lidí poměrně málo, ovšem mnohem víc se jich pohybuje v nebezpečné blízkosti jen velmi těsně nad ní.) Obavy, že bodový systém důchodce ožebračí, se tak zdají být dostatečně podložené, když se díváme, co způsobil v zemi „bohatší‟ než Francie, navíc známé prokazatelně větším přerozdělováním.
Z analýzy, kterou provedlo France Info, je zřejmé, že logika, kterou se Delevoye řídí, když trvá na tom, že by bylo dobré omezit výdaje na penze hranicí 14 % HDP země, znamená zmrazení, ne-li přímo snižování nákladů. Tvrdí, že HDP trvale poroste, což je zjevně sporné, a chtěl by se vrátit k indexování penzí podle růstu, včetně jejich snižování v případě recese!
Druhá možnost, indexovat penze podle mezd, dává sotva víc důvodů ke klidu, protože mzdy posledních dvacet let rostly jen o málo víc než inflace, a spoléhat na stejný vývoj do budoucna hraničí s vírou na pověry, když hrozí například dluhová krize v Itálii. Projekt takové penzijní reformy je v souladu s doporučeními Evropské komise a Rady Evropské unie, podle nichž by ve Francii výdaje na penze „měly v roce 2022 představovat 13,8 % HDP a dále se vyvíjet do roku 2070 v rozmezí 11,8 % až 13,8 % v závislosti na míře růstu HDP a na vývoji zaměstnanosti.‟ Opět tu narážíme na snahu omezovat veřejné výdaje, tentokrát jejich přesunem směrem k soukromému spoření, tedy bez jakéhokoliv omezení nerovnosti, do finančních produktů, které přinášejí zisky bankám a pojišťovnám, skrývajícím se za maskou Evropské unie. Bankéřům a pojišťovatelům, z Francie i odjinud z Evropy, se podařilo vytvořit takovou EU, která zaštiťuje jejich touhu po zisku.
Evropa za to nemůže, Evropa je politický prostor, kde jsou přijímána rozhodnutí, která se nás týkají, a právě to je úroveň, na které mají pracující a všichni obyvatelé nejlepší šanci ve společném boji rozbít logiku rozpočtových úspor. Bojem na národní úrovni lze získat trochu času, jak ukazuje dočasné vítězství belgických pracujících, kteří v roce 2018 dokázali využít volebního kalendáře k účinnému tlaku na vládní strany, ale jedině mezinárodním úsilím můžeme obrátit k lepšímu celkový vývoj, když dokážeme zásadně změnit politické a rozpočtové předpisy celé Unie. Rozpočtové skrblení, ať už jde o penze, prekarizaci práce, zdravotnictví nebo privatizaci veřejných služeb a sociální ochrany, je celoevropský problém, neboť právě v Bruselu se zahnízdilo spojenectví bohatých a jimi ovládaných států proti lidem.
„Pokaždé když se staneme svědky nespravedlnosti a nic neuděláme, přivykáme svůj charakter nečinnosti tváří v tvář křivdám, a tak nakonec ztrácíme veškerou schopnost bránit sami sebe a ty, na kterých nám záleží.‟
Julian Assange
Když jsem posledně navštívil Juliana Asange, přesně před rokem, ještě na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, netušil jsem, že až se setkáme příště, bude to ve věznici s nejvyšší ostrahou.
Nepřišel jsem ho navštívit jako novinář, právník nebo příbuzný — přišel jsem jako přítel.
Ale nejenom jako přítel — navštívil jsem Juliana také jako člen a spoluzakladatel DiEM25, hnutí, které neustále zdůrazňuje, že svoboda Juliana Assange je zásadní evropský problém, precedens, který může mít tragické následky pro demokracii a svobodu tisku v Evropě. A samozřejmě — pro jeho život.
Upřímně řečeno, na návštěvu ve vězení jsem nebyl připraven. Nebyl jsem připraven, protože jsem až do poslední chvíle nevěděl, zda se má návštěva vůbec uskuteční. Především jsem však připraven ani být nemohl: jak vůbec můžete být připraveni na návštěvu kamaráda ve vězení?
Ne že by ti, kdo někdy v minulosti navštívili Juliana Assange na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, s takovouto situací nepočítali. Nikdo si ale nedokázal dost dobře představit, že by to mohlo být tak kruté, jaké to nakonec bylo. Že jakmile mu zruší azyl, bude vyvlečen z velvyslanectví, jako by byl nějaký válečný zločinec, a ne svévolně zadržovaný vydavatel, jak ho charakterizuje rozhodnutí OSN z roku 2015 a jak představitelé OSN mnohokrát opakovali.
Ekvádor předal všechny jeho osobní věci, včetně právních poznámek a dvou rukopisů, Spojeným státům. Julian skončil v Belmarshské věznici, kde si do 22. září odpykával trest za porušení podmínek kauce, a od té doby je tam nadále držen čistě jen kvůli vydání do USA. Podmínky jeho věznění se nezměnily, stále je držen prakticky na samotce, 23 hodin v cele, zatímco očekává vydání do USA, kde je obviněn ze špionáže a hrozí mu trest 175 let vězení.
Když jsem ho navštívil posledně (a CIA bude určitě znát přesné datum), byl listopad 2018. Jediné, co si dnes ještě dokážu vybavit, je, že to muselo být v listopadu, protože v Londýně zrovna poprvé vystavovali „Sešity z vězení‟ Antonia Gramsciho — shodou okolností skoro za rohem od Knightsbridge.
Byla to dosti zvláštní shoda, svého druhu „návrat potlačeného‟ v čase a prostoru, zejména osudová upomínka, že Julian může také skončit ve vězení. Gramsci, jeden z největších politických myslitelů 20. století, byl uvězněn italským fašistickým režimem Benita Mussoliniho v roce 1926 a během pobytu ve vězení sepsal své Sešity mezi roky 1929 a 1935, celkem 33 svazků. Ty se staly významným příspěvkem k politické teorii a filosofii 20. století a přinesly hluboké vhledy do architektury moci, hegemonie, institucí, státu a nejrůznějších organizací.
Během své poslední návštěvy u Juliana na velvyslanectví v minulém listopadu jsem nemohl dostat z hlavy myšlenku, že také on, stejně jako Gramsci, je politickým vezněm, jehož myšlenky o složitých problémech a výzvách raného 21. století mají ohromnou cenu pro kognitivní mapování našeho šíleného světa.
Ať už přemýšlel a mluvil o roli institucí a významu transparentnosti, o technologii nebo o geopolitice, Julian nebyl jen tou nejlépe informovanou osobou, ale také někým, jehož schopnost „pohledu z výšky‟, schopnost obsáhnout a pochopit „celkový obraz‟, pospojovat všechny tečky (a fakta) nepochybně pomáhala lépe pochopit dnešní svět. Od nejrůznějších vojenských intervencí po vojenské puče, od válečných zločinů po upírání lidských práv.
Hned od začátku věznění se Assange, stejně jako Gramsci, jasně rozhodl, že jeho boj tím nekončí. Narozdíl od Gramsciho však Julian stále nemá možnost psát své sešity z vězení, a my doufáme, že je bude moci psát na svobodě. To ale závisí i na vás.
Zatímco jsem stál ve vězeňské čekárně, rozhlížel jsem se po rodinách, sedících kolem, jak společně čekají, až vyvolají jejich číslo a umožní jim konečně vidět své blízké. Neznám je, ale viděl jsem jejich ustarané tváře, dokonce i tváře malých dětí, jak procházejí kolem stráží se služebními psy z čekárny do návštěvní místnosti — nejspíš s podobnými obavami a pocity jako já.
Nicméně já jsem nepřišel navštívit zločince. Tím jsem si
jist. Skutečnými zločinci jsou ti, jejichž válečné zločiny
on, Julian Assange, odhaloval veřejnosti, a kteří ho chtějí
dostat do ještě horší přísně střežené věznice, než je
tahle, ve Spojených státech Donalda Trumpa. Stačí přehrát si
znovu „Vedlejší
vraždu‟, aby člověk pochopil, proč ho chtějí vydat.
Případně proč (nekteré známé tváře) dokonce uvažovaly o
atentátu na Assange:
Na návštěvu do Belmarshské věznice jsem přišel s Julianovým otcem, Johnem Shiptonem, nenápadným, ale odhodlaným a rozhodným mužem, jehož jemná gesta a vyrovnaný hlas mě provázely věznicí a chránily mě, jako by on nebyl v daleko horší situaci než já. Svou přemýšlivostí mi připomíná Juliana. A musí to mít doopravdy těžké, on který se přestěhoval do Anglie, aby byl synovi nablízku, on který cestuje křížem krážem po Evropě na setkání s právníky a stoupenci, nicméně on se držel statečně. A jak jsme tam tak stáli, přišla k Johnovi manželka jednoho z vězňů, aby mu řekla, že její manžel drží Julianovi palce a že izolace, v níž Juliana drží — odděleného od ostatních vězňů —, je nelidská.
Když jsme se konečně dostali do návštěvní místnosti a já přistoupil ke stolu, kde Julian seděl, vstal a okamžitě a bezprostředně jsme se objali. A bylo to to nejsilnější objetí, jaké jsme si kdy vyměnili. Ze zjevných důvodů. Když jsme se viděli naposledy, bylo to na ekvádorském velvyslanectví, a teď je ve věznici s nejpřísnější ostrahou.
Když jsme spolu mluvili naposledy, měl před sebou stále nejasnou budoucnost, tentokrát byla celkem jasná — jestliže se ho nepodaří osvobodit, zemře ve vězení, jak říká jeho otec, John Shipton, i Nils Melzner, zvláštní zpravodaj OSN pro mučení, který nedávno varoval, že Julianův život je teď ohrožen. Všichni by měli číst, co o tom napsal Craig Murray v textu „Assange před soudem‟. Pochopitelně se tak většina našeho rozhovoru — samozřejmě celou dobu sledovaného — točila kolem jeho situace a nebezpečí, které mu hrozí.
Jakkoliv zjevně se na něm podepsalo utrpení od našeho posledního setkání, přestože ztratil 15 kilo váhy, a přestože je v bezprostředním ohrožení života, Julian byl dokonale soustředěný. Možná dělal v řeči častější přestávky než dřív, trvalo mu déle uspořádat si myšlenky a občas mu to dalo hodně práce, jak byl viditelně otřesen tvrdostí podmínek ve vězení, ale stále při tom používal svého obvyklého černého humoru, nečekaných analogií a abstraktních úvah. Bavili jsme se o tom, že jeho případ se netýká jen jeho — i když se zjevně hraje o jeho život —, že jde o lidská práva, svobodu tisku, svobodu projevu, a v neposlední řadě o demokracii.
S opravdovým potěšením slyšel o všech těch
akcích a shromážděních pořádaných jeho stoupenci po celém
světě, od výstav „Jsou nás
miliony‟ ve všech koutech Evropy po australské úsilí dostat
Juliana zpátky domů. Ještě týž den jsem se pak zúčastnil
spolu s Johnem protestu
před Ministerstvem vnitra Velké británie, kde rappeři M. I. A. a
Lowkey uspořádali koncert pro stovky demonstrantů.
Vím, jak má Julian rád píseň M. I. A. „Papírová letadla‟ a přál jsem si, aby tam mohl být s námi. Na velvyslanectví, přestože i tamní podmínky měly daleko k ideálu (nezapomínejme, že i tam byl „svévolně zadržován‟), jsme čas od času společně poslouchali hudbu. Vedle M. I. A. to byli Rage Against the Machine, a tak jsem se ten den ve věznici Julianovi zmínil o tom, že RATM se dávají znovu dohromady — a on se usmál. Cestou do Belmarshské věznice jsem si říkal, jestli ta informace má vůbec nějaký význam, jestli mám o tom mluvit. Vypadalo to jako naprostá zbytečnost, když uvážíme, jak krátký čas jsme spolu mohli při návštěvě strávit, ale na druhé straně právě tohle jsou takové zprávy, jaké dokážou člověku vrátit úsměv. I kdyby třeba jen na chvilku.
Když potom vyjdete z věznice s nejvyšší ostrahou, když jste najednou zpátky „venku‟, zpátky v „normálním životě‟, zatímco on je stále „uvnitř‟ a čeká, až přijde dopis nebo další krátká návštěva, většinu času zavřený úplně sám v cele, zasáhne vás, co jste právě prožili, jako opožděná střela: jaktože Julian z těch dveří vyjít nemůže? Jak to přijde, že nemůže trávit čas se svou rodinou a přáteli, zotavovat se z 10 let pronásledování? Jaktože nemůže svobodně jít na koncert Rage Against the Machine? Proč v Británii nepřednáší na univerzitě, což by bylo zaručeně daleko lepším využitím jeho schopností, než když místo toho strádá ve vězení? A spousta dalších takových otázek.
Čte dopisy, přestože je pořád dostává s dlouhým zpožděním. A je vděčný každému. I ve své těžké situaci říká, že nejde ani tak o něj, jako o samotnou podstatu demokracie.
Jenže o něj tu jde také. Jde o jeho život.
Napište mu dopis o „vnějším‟ světě (s údaji o důležitých událostech, a o tom, jak konkrétně se mu snažíte pomoci), tlačte na své zástupce v parlamentu, ať se ho zastanou, a ptejte se svých politických stran, co dělají na obranu svobody tisku a co proti vydání Juliana Assange, organizujte protesty a účastněte se jich; pište nevládním organizacím a jednotlivcům, kteří se zabávají lidskými právy a svobodou tisku, a ptejte se jich, co dělají pro Juliana; přispějte na fond pro jeho obhajobu a nezapomeňte se připojit k DiEM25, stůjte s námi nadále při našem členovi, Julianu Assangeovi, a bojujte spolu s námi, dokud nebude svobodný.
Přeloženo z originálu na ústředním webu.
Evropa potřebuje, stejně jako USA, podobný program, jakým byl legendární Rooseveltův New Deal, a New Deal pro 21. století musí být nutně zelený. DiEM25 takový zelený New Deal pro Evropu nabízí v programu sestaveném před volbami do Evropského parlamentu 2019 pro koalici Evropské jaro. Jeho český překlad nabízíme ke stažení zde: https://evropske-jaro.eu/wp-content/uploads/2019/07/DiEM25-NOVÝ-ÚDĚL-PRO-EVROPU.pdf
DiEM25 podporuje páteční studentskou stávku za klima.
Naše současná civilizace ničí neustále rostoucím tempem své životní prostředí. Pokud nezačneme ihned zavádět změny, které nejpozději do roku 2030 naprosto zásadně promění náš způsob výroby, získávání energie, rozdělování zdrojů a vůbec života, promění se pozemské klima tak, že po roce 2050 už nebude slučitelné s lidským životem. Opravdu nikdo neplánujeme přežít rok 2050? A opravdu nikdo nechceme, aby ho přežily naše děti?
Česko přitom hraje v ničení klimatu jednu z nejostudnějších rolí v Evropě. Přestože jsme si nezakázali jadernou energii jako Rakousko a Německo, využít ji k očištění naší energetiky od emisí oxidu uhličitého jako Francie jsme nedokázali. Místo toho dáváme výjimky špinavým uhelným elektrárnám a teplárnám a jednáme o prolamování limitů těžby hnědého uhlí. Tak nelze pokračovat dál.
Studenti stávkují za svou budoucnost. Podpořit jejich požadavky je povinností každého, kdo nevyznává zásadu: „Po nás ať přijde potopa!‟
DiEM25 si je dobře vědomo závažnosti situace. Program nadnárodní koalice Evropské jaro, ve které letos poprvé kandidujeme v části evropských států do Evropského parlamentu, obsahuje záměr prosadit Klimatický kompakt 2030, kterým se členské státy EU zavážou přijmout neprodleně právě taková opatření, která umožní do roku 2030 sladit evropské hospodářství se stabilizací klimatu. Zásadní součástí našeho programu je Zelený Nový úděl, okamžitě uskutečnitelný program masivních investic do zeleného obratu evropské ekonomiky. Zároveň prosazujeme systém progresivní uhlíkové daně, odvozené od bohatství jednotlivých států a objemu jejich emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů.
Náš program je navržen tak, aby ho mohla uskutečnit Evropská unie taková, jaká dnes je, s prostředky, které má už dnes k dispozici. Jako takový je programem minimálním — plně podporujeme stávkující studenty, aby žádali víc.
Skleníkový efekt je znám už déle než století, poprvé ho vědecky popsal Svante Arrhenius už v roce 1896. Nejpozději v šedesátých letech 20. století, kdy vyšly sci-fi romány „Skleník‟ Briana W. Aldisse a „Utopený svět‟ J. G. Ballarda, proniklo povědomí o globálním oteplování i do populární kultury. Pak ovšem nastoupila zatemňující dezinformační kampaň průmyslu fosilních paliv, proti níž bledne i kampaň tabákového průmyslu na potlačení informací o tom, jak kouření škodí zdraví. Tak jsme ztratili spoustu času, a dnes nám už nezbývá skoro žádný. Přitom se stále najde řada lidí, ať už fosilním průmyslem placených, nebo jen napálených, kteří odmítají uvěřit, že lidská činnost otepluje Zemi a že toto oteplování znamená pro lidstvo zásadní existenční hrozbu. Tváří se, jako by se nic nedělo, přestože projevy globální klimatické změny už vidíme všude kolem nás.
Podle Milankovičových cyklů by se v současnosti měla Země ochlazovat, přesto se otepluje. Globální oteplování neznamená jen, že u nás bude o něco tepleji, což někteří lidé naivně vítají. Globální oteplování znamená především větší množství energie v zemské atmosféře, a tedy silnější větry, včetně ničivých smrští, jaké se právě prohánějí Evropou včetně Česka, uragánů a tornád. S růstem množství energie v atmosféře je spojen nárůst extrémních výkyvů počasí, tedy nejen veder, ale i mrazů. Přicházejí katastrofální sucha, jak jsme se přesvědčili loni, střídaná občas přívalovými dešti, záplavami a povodněmi. Vzestup hladin moří, spojený s táním ledovců, nás v Česku nemusí zajímat, pokud odmítneme solidaritu s těmi, které přímo postihuje, a věříme, že se můžeme jednoduše sobecky opevnit uvnitř svých hranic, ale sucha, jaká dnes vyhánějí lidi s velké části Afriky a Arabského poloostrova, už postihují i nás.
Naše země vysychá. V létě nás možná postihnou povodně, ale hladiny podzemních vod se ani při nich neobnoví. Po mírné teplé zimě přichází nebývale časné jaro, a my můžeme s napětím očekávat, zda, nebo spíše kdy, udeří na rašící vegetaci nárazové pozdně jarní holomrazy. Pak přijde doba veder, možná zpestřená nějakou tou velkou vodou, a potom léto přejde zase do zimy, celkově mírné, s řídkými obdobími sněhu a možná tu a tam s krátkodobými extrémními mrazy. Pokud nic neuděláme, pokud okamžitě neuděláme to, co jsme měli udělat už dávno, bude čím dál hůř.
Jestliže nechceme dělat nic pro záchranu klimatu, nemá smysl dělat vůbec nic. Ke stávce studentů za klima bychom se měli připojit všichni.
Web české sekce DiEM25 byl založen. Na vzhledu i technických parametrech se pracuje, obsah se chystá.
Vstup na vlastní nebezpečí
