Germinal Pinalie z Francouzské rady DiEM25 rozebral švédský penzijní systém, kterým se inspirovala reforma prosazovaná dnes francouzskou vládou:
Přestože je Švédsko obecně známé poměrně vysokou měrou přerozdělování bohatství, pokud jde o penzijní reformu, založenou na bodovém systému, je vpravdě odstrašujícím příkladem, jak ukázal Henri Sterdyniak z Francouzského ústavu pro sledování ekonomických podmínek (Observatoire français des conjonctures économiques, OFCE).
Po letech, která uplynula od reformy tohoto typu, je tamní situace dosti katastrofální: důchodci pobírají příjem v průměru o 15 až 20 % nižší než aktivní pracující, zatímco ve Francii jsou jejich příjmy téměř rovnocenné. (Poznámka překladatele: Podle Eurostatu by mohlo jít o poměr mediánu příjmů lidí starších 65 let k příjmům lidí mladším, ten je ve Francii dokonce vyšší než 1, za rok 2018 přesně 1,07 pro muže a 1,01 pro ženy, zatímco ve Švédsku to bylo 0,88 a 0,74 a v Česku 0,76 a 0,73, obzvlášť nápadý je švédský rozdíl mezi muži a ženami, větší než u nás. To ovšem půjde o součet všech příjmů, včetně mezd pracujících důchodců, jakož i různých divident, nájemného a dalších majetkových příjmů těch bohatších. Samotný náhradový poměr, tedy poměr výše důchodu k výši mzdy, uvádí Eurostat za rok 2018 pro Francii 67 %, pro Švédsko 56 % a pro Česko 50 %.) Co je horší, procento důchodců žijících pod hranicí chudoby je ve Švédsku 16 % oproti 8 % ve Francii. (Pozn. překl.: Podle Eurostatu bylo v roce 2018 ohroženo chudobou 7,3 % důchodců ve Francii, 15,8 % ve Švédsku a 14,2 % v Česku. Radost z toho, že českým důchodcům se daří lépe než švédským, kalí skutečnost, že hranice chudoby se nepočítá podle nějakého univerzálního měřítka životní úrovně, ale relativně k bohatství země, a navíc se v Česku dlouhodobě mluví o tom, že nám ta hranice vychází tak pěkně, že vysloveně pod ni spadá lidí poměrně málo, ovšem mnohem víc se jich pohybuje v nebezpečné blízkosti jen velmi těsně nad ní.) Obavy, že bodový systém důchodce ožebračí, se tak zdají být dostatečně podložené, když se díváme, co způsobil v zemi „bohatší‟ než Francie, navíc známé prokazatelně větším přerozdělováním.
14 %: opět logika „kritérií‟
Z analýzy, kterou provedlo France Info, je zřejmé, že logika, kterou se Delevoye řídí, když trvá na tom, že by bylo dobré omezit výdaje na penze hranicí 14 % HDP země, znamená zmrazení, ne-li přímo snižování nákladů. Tvrdí, že HDP trvale poroste, což je zjevně sporné, a chtěl by se vrátit k indexování penzí podle růstu, včetně jejich snižování v případě recese!
Druhá možnost, indexovat penze podle mezd, dává sotva víc důvodů ke klidu, protože mzdy posledních dvacet let rostly jen o málo víc než inflace, a spoléhat na stejný vývoj do budoucna hraničí s vírou na pověry, když hrozí například dluhová krize v Itálii. Projekt takové penzijní reformy je v souladu s doporučeními Evropské komise a Rady Evropské unie, podle nichž by ve Francii výdaje na penze „měly v roce 2022 představovat 13,8 % HDP a dále se vyvíjet do roku 2070 v rozmezí 11,8 % až 13,8 % v závislosti na míře růstu HDP a na vývoji zaměstnanosti.‟ Opět tu narážíme na snahu omezovat veřejné výdaje, tentokrát jejich přesunem směrem k soukromému spoření, tedy bez jakéhokoliv omezení nerovnosti, do finančních produktů, které přinášejí zisky bankám a pojišťovnám, skrývajícím se za maskou Evropské unie. Bankéřům a pojišťovatelům, z Francie i odjinud z Evropy, se podařilo vytvořit takovou EU, která zaštiťuje jejich touhu po zisku.
Evropa za to nemůže, Evropa je politický prostor, kde jsou přijímána rozhodnutí, která se nás týkají, a právě to je úroveň, na které mají pracující a všichni obyvatelé nejlepší šanci ve společném boji rozbít logiku rozpočtových úspor. Bojem na národní úrovni lze získat trochu času, jak ukazuje dočasné vítězství belgických pracujících, kteří v roce 2018 dokázali využít volebního kalendáře k účinnému tlaku na vládní strany, ale jedině mezinárodním úsilím můžeme obrátit k lepšímu celkový vývoj, když dokážeme zásadně změnit politické a rozpočtové předpisy celé Unie. Rozpočtové skrblení, ať už jde o penze, prekarizaci práce, zdravotnictví nebo privatizaci veřejných služeb a sociální ochrany, je celoevropský problém, neboť právě v Bruselu se zahnízdilo spojenectví bohatých a jimi ovládaných států proti lidem.