Český web DiEM25 budeme nadále spravovat na adrese diem25.cz, která napříště směřuje na diem25.org/cs. Tam by se měly v budoucnu objevovat jak překlady článků z hlavního webu, tak původní český obsah, jakmile nějaký vytvoříme. Zatím shromažďujeme síly k překládání a nemáme ještě ustavenou redakci českého webu, ale vynasnažíme se, aby co nejdřív vypadal k světu a poskytoval přínosné informace.
Soudní slyšení o vydání Juliana
Assange začne v pondělí 24. února
Požadujeme, aby Julian
Assange nebyl vydán do USA! Svoláváme proto protestní pochod od
australského velvyslanectví v Londýně na náměstí Parlamentu v
sobotu 22. února.
Věc:
Protestní pochod „Nevydávejte Assange‟
Místo:
Londýn, od Australia House na Parliament Square
Čas:
Sobota 22. února2020 od 11:30 greenwichského času
Účastníci:
Projevy začnou od 13:30 greenwichského času na náměstí
Parlamentu.
Roger Waters – hudební vystoupení
Janis Varoufakis – spoluzakladatel DiEM25
Chrissie Hynde – hudební vystoupení
Brian Eno – RDI (královský průmyslový designér),
hudebník – přednese prohlášení
M.I.A. – hudebnice – přednese prohlášení
Lowkey – hudebník – rapové vystoupení
Kristinn Hrafnsson– šéfredaktor WikiLeaks
Vivienne Westwood – módní návrhářka
John Shipton – otec Juliana Assange
V sobotu 22. února 2020 proběhne v Londýně velký protestní
pochod proti vydání Juliana Assange, člena Poradního panelu
DiEM25, k trestnímu stíhání do USA. Pochod pořádá kampaň
„Nevydávejte Assange‟.
Trumpova administrativa vynesla proti Julianu Assangeovi 17
obvinění ze špionáže, která pro něj mohou v USA znamenat 175
let vězení s nejvyšší ostrahou, jestli vůbec přežije už tak
mizerné podmínky v Belmarshské věznici v Británii. Jde o první
případ v historii, kdy byla proti novináři vznesena taková
obvinění s hrozbou doživotního žaláře.
6. listopadu 2019 vystoupil v Londýně na akci kampaně
„Nevydávejte Assange‟ spoluzakladatel DiEM25 Srećko Horvat s
projevem, ve kterém varoval: „Jestli Evropa ztratí Juliana
Assange, ztratí demokracii.‟
Máme dlouhodobě vážné obavy o Assangeův zdravotní stav,
který se soustavně zhoršuje, obzvlášť od té doby, kdy byl
uzavřen na samotce ošetřovny v Belmarshi. Po lékařské prohlídce
v květnu konstatoval zvláštní zpravodaj OSN pro mučení Nils
Melzer, že Assange trpí
následky psychického týrání. Minulý měsíc podepsalo více
než 60 lékařů otevřený dopis, který vyzývá Belmarsh k
okamžitému propuštění, aby mohl dostat řádnou lékařskou
péči, a varuje, že bez odpovídající terapie Assangeovi hrozí
ve vězení smrt.
Assangeova obhajoba předloží mimo jiné důkazy ze španělského
vyšetřování soukromé bezpečnostní společnosti UC Global,
která špehovala Assangeovy soukromé, lékařské i právní
návštěvy na velvyslanectví Ekvádoru v Londýně, včetně
návštěv spoluzakladatele DiEM25 Srećko Horvata, a záznamy
předávala CIA.
Ředitel UC Global David Morales byl ve Španělsku zatčen
v souvislosti s nezákonným sledováním, šokujícím narušením
Assangeova soukromí. Assange byl v jeho procesu předvolán jako
svědek na úterý 18. února, prosřednictvím videomostu.
Nejbližší slyšení ve věci Assangeova vydání do USA je
stanoveno na pondělí 24. února 2020.
Na protestu promluví spoluzakladatel DiEM25 Janis Varoufakis
společně s Julianovým otcem a dalšími podporovateli. V neděli
23. února pak Janis varoufakis navštíví Juliana Assange ve
vězení.
Kontaktní osobou pro dotazy tisku a zprostředkování
rozhovorů s Janisem Varoufakisem je: Claudia Trapp,
press@diem25.org
Věznění Chelsea Manning, stejně jako pronásledování Juliana Assange, je hrubým porušováním lidských práv, ostudou americké, jakož i evropské, demokracie, a nebezpečným útokem na svobodu tisku. V současnosti už americká justice drží Chelsea Manning ve vězení za to, že odmítla svědčit před velkou porotou proti Julianu Assangovi, déle, než zákony USA připouštějí. Americké organizace Fight For the Future, Demand Progress a další organizují petici za její propuštění(v angličtině):
Germinal Pinalie z Francouzské rady DiEM25 rozebral švédský penzijní systém, kterým se inspirovala reforma prosazovaná dnes francouzskou vládou:
Přestože je Švédsko obecně známé poměrně vysokou měrou přerozdělování bohatství, pokud jde o penzijní reformu, založenou na bodovém systému, je vpravdě odstrašujícím příkladem, jak ukázal Henri Sterdyniak z Francouzského ústavu pro sledování ekonomických podmínek (Observatoire français des conjonctures économiques, OFCE).
Po letech, která uplynula od reformy tohoto typu, je tamní situace dosti katastrofální: důchodci pobírají příjem v průměru o 15 až 20 % nižší než aktivní pracující, zatímco ve Francii jsou jejich příjmy téměř rovnocenné. (Poznámka překladatele: Podle Eurostatu by mohlo jít o poměr mediánu příjmů lidí starších 65 let k příjmům lidí mladším, ten je ve Francii dokonce vyšší než 1, za rok 2018 přesně 1,07 pro muže a 1,01 pro ženy, zatímco ve Švédsku to bylo 0,88 a 0,74 a v Česku 0,76 a 0,73, obzvlášť nápadý je švédský rozdíl mezi muži a ženami, větší než u nás. To ovšem půjde o součet všech příjmů, včetně mezd pracujících důchodců, jakož i různých divident, nájemného a dalších majetkových příjmů těch bohatších. Samotný náhradový poměr, tedy poměr výše důchodu k výši mzdy, uvádí Eurostat za rok 2018 pro Francii 67 %, pro Švédsko 56 % a pro Česko 50 %.) Co je horší, procento důchodců žijících pod hranicí chudoby je ve Švédsku 16 % oproti 8 % ve Francii. (Pozn. překl.: Podle Eurostatu bylo v roce 2018 ohroženo chudobou 7,3 % důchodců ve Francii, 15,8 % ve Švédsku a 14,2 % v Česku. Radost z toho, že českým důchodcům se daří lépe než švédským, kalí skutečnost, že hranice chudoby se nepočítá podle nějakého univerzálního měřítka životní úrovně, ale relativně k bohatství země, a navíc se v Česku dlouhodobě mluví o tom, že nám ta hranice vychází tak pěkně, že vysloveně pod ni spadá lidí poměrně málo, ovšem mnohem víc se jich pohybuje v nebezpečné blízkosti jen velmi těsně nad ní.) Obavy, že bodový systém důchodce ožebračí, se tak zdají být dostatečně podložené, když se díváme, co způsobil v zemi „bohatší‟ než Francie, navíc známé prokazatelně větším přerozdělováním.
14 %: opět logika „kritérií‟
Z analýzy, kterou provedlo France Info, je zřejmé, že logika, kterou se Delevoye řídí, když trvá na tom, že by bylo dobré omezit výdaje na penze hranicí 14 % HDP země, znamená zmrazení, ne-li přímo snižování nákladů. Tvrdí, že HDP trvale poroste, což je zjevně sporné, a chtěl by se vrátit k indexování penzí podle růstu, včetně jejich snižování v případě recese!
Druhá možnost, indexovat penze podle mezd, dává sotva víc důvodů ke klidu, protože mzdy posledních dvacet let rostly jen o málo víc než inflace, a spoléhat na stejný vývoj do budoucna hraničí s vírou na pověry, když hrozí například dluhová krize v Itálii. Projekt takové penzijní reformy je v souladu s doporučeními Evropské komise a Rady Evropské unie, podle nichž by ve Francii výdaje na penze „měly v roce 2022 představovat 13,8 % HDP a dále se vyvíjet do roku 2070 v rozmezí 11,8 % až 13,8 % v závislosti na míře růstu HDP a na vývoji zaměstnanosti.‟ Opět tu narážíme na snahu omezovat veřejné výdaje, tentokrát jejich přesunem směrem k soukromému spoření, tedy bez jakéhokoliv omezení nerovnosti, do finančních produktů, které přinášejí zisky bankám a pojišťovnám, skrývajícím se za maskou Evropské unie. Bankéřům a pojišťovatelům, z Francie i odjinud z Evropy, se podařilo vytvořit takovou EU, která zaštiťuje jejich touhu po zisku.
Evropa za to nemůže, Evropa je politický prostor, kde jsou přijímána rozhodnutí, která se nás týkají, a právě to je úroveň, na které mají pracující a všichni obyvatelé nejlepší šanci ve společném boji rozbít logiku rozpočtových úspor. Bojem na národní úrovni lze získat trochu času, jak ukazuje dočasné vítězství belgických pracujících, kteří v roce 2018 dokázali využít volebního kalendáře k účinnému tlaku na vládní strany, ale jedině mezinárodním úsilím můžeme obrátit k lepšímu celkový vývoj, když dokážeme zásadně změnit politické a rozpočtové předpisy celé Unie. Rozpočtové skrblení, ať už jde o penze, prekarizaci práce, zdravotnictví nebo privatizaci veřejných služeb a sociální ochrany, je celoevropský problém, neboť právě v Bruselu se zahnízdilo spojenectví bohatých a jimi ovládaných států proti lidem.
„Pokaždé když se staneme svědky nespravedlnosti a nic neuděláme, přivykáme svůj charakter nečinnosti tváří v tvář křivdám, a tak nakonec ztrácíme veškerou schopnost bránit sami sebe a ty, na kterých nám záleží.‟
Julian Assange
Když jsem posledně navštívil Juliana Asange, přesně před
rokem, ještě na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, netušil
jsem, že až se setkáme příště, bude to ve věznici s nejvyšší
ostrahou.
Nepřišel jsem ho navštívit jako novinář, právník nebo
příbuzný — přišel jsem jako přítel.
Ale nejenom jako přítel — navštívil jsem Juliana také jako
člen a spoluzakladatel DiEM25, hnutí, které neustále
zdůrazňuje, že svoboda Juliana Assange je zásadní evropský
problém, precedens, který může mít tragické následky pro
demokracii a svobodu tisku v Evropě. A samozřejmě — pro jeho
život.
Upřímně řečeno, na návštěvu ve vězení jsem nebyl
připraven. Nebyl jsem připraven, protože jsem až do poslední
chvíle nevěděl, zda se má návštěva vůbec uskuteční.
Především jsem však připraven ani být nemohl: jak vůbec
můžete být připraveni na návštěvu kamaráda ve vězení?
Ne že by ti, kdo někdy v minulosti navštívili Juliana Assange
na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, s takovouto situací
nepočítali. Nikdo si ale nedokázal dost dobře představit, že by
to mohlo být tak kruté, jaké to nakonec bylo. Že jakmile mu zruší
azyl, bude vyvlečen z velvyslanectví, jako by byl nějaký válečný
zločinec, a ne svévolně zadržovaný vydavatel, jak ho
charakterizuje rozhodnutí OSN z roku 2015 a jak představitelé OSN
mnohokrát
opakovali.
Ekvádor předal všechny
jeho osobní věci, včetně právních poznámek a dvou
rukopisů, Spojeným státům. Julian skončil v Belmarshské
věznici, kde si do 22. září odpykával trest za porušení
podmínek kauce, a od té doby je tam nadále držen čistě jen
kvůli vydání do USA. Podmínky jeho věznění se nezměnily,
stále je držen prakticky na samotce, 23 hodin v cele, zatímco
očekává vydání do USA, kde je obviněn ze špionáže a hrozí
mu trest 175 let vězení.
Když jsem ho navštívil posledně (a CIA bude určitě znát
přesné
datum), byl listopad 2018. Jediné, co si dnes ještě dokážu
vybavit, je, že to muselo být v listopadu, protože v Londýně
zrovna poprvé vystavovali „Sešity z vězení‟ Antonia Gramsciho
— shodou okolností skoro za rohem od Knightsbridge.
Byla to dosti zvláštní shoda, svého druhu „návrat
potlačeného‟ v čase a prostoru, zejména osudová upomínka, že
Julian může také skončit ve vězení. Gramsci, jeden z největších
politických myslitelů 20. století, byl uvězněn italským
fašistickým režimem Benita Mussoliniho v roce 1926 a během pobytu
ve vězení sepsal své Sešity mezi roky 1929 a 1935, celkem 33
svazků. Ty se staly významným příspěvkem k politické teorii a
filosofii 20. století a přinesly hluboké vhledy do architektury
moci, hegemonie, institucí, státu a nejrůznějších organizací.
Během své poslední návštěvy u Juliana na velvyslanectví v
minulém listopadu jsem nemohl dostat z hlavy myšlenku, že také
on, stejně jako Gramsci, je politickým vezněm, jehož
myšlenky o složitých problémech a výzvách raného 21. století
mají ohromnou cenu pro kognitivní mapování našeho šíleného
světa.
Ať už přemýšlel a mluvil o roli institucí a významu
transparentnosti, o technologii nebo o geopolitice, Julian nebyl jen
tou nejlépe informovanou osobou, ale také někým, jehož schopnost
„pohledu z výšky‟, schopnost obsáhnout a pochopit „celkový
obraz‟, pospojovat všechny tečky (a fakta) nepochybně pomáhala
lépe pochopit dnešní svět. Od nejrůznějších vojenských
intervencí po vojenské puče, od válečných zločinů po upírání
lidských práv.
Hned od začátku věznění se Assange, stejně jako Gramsci,
jasně rozhodl, že jeho boj tím nekončí. Narozdíl od Gramsciho
však Julian stále nemá možnost psát své sešity z vězení, a
my doufáme, že je bude moci psát na svobodě. To ale závisí i na
vás.
Zatímco jsem stál ve vězeňské čekárně, rozhlížel jsem se
po rodinách, sedících kolem, jak společně čekají, až vyvolají
jejich číslo a umožní jim konečně vidět své blízké. Neznám
je, ale viděl jsem jejich ustarané tváře, dokonce i tváře
malých dětí, jak procházejí kolem stráží se služebními psy
z čekárny do návštěvní místnosti — nejspíš s podobnými
obavami a pocity jako já.
Nicméně já jsem nepřišel navštívit zločince. Tím jsem si
jist. Skutečnými zločinci jsou ti, jejichž válečné zločiny
on, Julian Assange, odhaloval veřejnosti, a kteří ho chtějí
dostat do ještě horší přísně střežené věznice, než je
tahle, ve Spojených státech Donalda Trumpa. Stačí přehrát si
znovu „Vedlejší
vraždu‟, aby člověk pochopil, proč ho chtějí vydat.
Případně proč (nekteré známé tváře) dokonce uvažovaly o
atentátu na Assange:
Na návštěvu do Belmarshské věznice jsem přišel s Julianovým
otcem, Johnem Shiptonem, nenápadným, ale odhodlaným a rozhodným
mužem, jehož jemná gesta a vyrovnaný hlas mě provázely věznicí
a chránily mě, jako by on nebyl v daleko horší situaci než já.
Svou přemýšlivostí mi připomíná Juliana. A musí to mít
doopravdy těžké, on který se přestěhoval do Anglie, aby byl
synovi nablízku, on který cestuje křížem krážem po Evropě na
setkání s právníky a stoupenci, nicméně on se držel statečně.
A jak jsme tam tak stáli, přišla k Johnovi manželka jednoho z
vězňů, aby mu řekla, že její manžel drží Julianovi palce a
že izolace, v níž Juliana drží — odděleného od ostatních
vězňů —, je nelidská.
Když jsme se konečně dostali do návštěvní místnosti a já
přistoupil ke stolu, kde Julian seděl, vstal a okamžitě a
bezprostředně jsme se objali. A bylo to to nejsilnější objetí,
jaké jsme si kdy vyměnili. Ze zjevných důvodů. Když jsme se
viděli naposledy, bylo to na ekvádorském velvyslanectví, a teď
je ve věznici s nejpřísnější ostrahou.
Když jsme spolu mluvili naposledy, měl před sebou stále
nejasnou budoucnost, tentokrát byla celkem jasná — jestliže se
ho nepodaří osvobodit, zemře ve vězení, jak říká
jeho otec, John Shipton, i Nils Melzner, zvláštní zpravodaj
OSN pro mučení, který nedávno varoval, že Julianův život je
teď ohrožen.
Všichni by měli číst, co o tom napsal Craig Murray v textu
„Assange
před soudem‟. Pochopitelně se tak většina našeho rozhovoru
— samozřejmě celou dobu sledovaného — točila kolem jeho
situace a nebezpečí, které mu hrozí.
Jakkoliv zjevně se na něm podepsalo utrpení od našeho
posledního setkání, přestože ztratil 15 kilo váhy, a
přestože je v bezprostředním ohrožení života, Julian byl
dokonale soustředěný. Možná dělal v řeči častější
přestávky než dřív, trvalo mu déle uspořádat si myšlenky a
občas mu to dalo hodně práce, jak byl viditelně otřesen tvrdostí
podmínek ve vězení, ale stále při tom používal svého
obvyklého černého humoru, nečekaných analogií a abstraktních
úvah. Bavili jsme se o tom, že jeho případ se netýká jen jeho —
i když se zjevně hraje o jeho život —, že jde o lidská práva,
svobodu tisku, svobodu projevu, a v neposlední řadě o demokracii.
S opravdovým potěšením slyšel o všech těch
akcích a shromážděních pořádaných jeho stoupenci po celém
světě, od výstav „Jsou nás
miliony‟ ve všech koutech Evropy po australské úsilí dostat
Juliana zpátky domů. Ještě týž den jsem se pak zúčastnil
spolu s Johnem protestu
před Ministerstvem vnitra Velké británie, kde rappeři M. I. A. a
Lowkey uspořádali koncert pro stovky demonstrantů.
Vím, jak má Julian rád píseň M. I. A. „Papírová
letadla‟ a přál jsem si, aby tam mohl být s námi. Na
velvyslanectví, přestože i tamní podmínky měly daleko k ideálu
(nezapomínejme, že i tam byl „svévolně zadržován‟), jsme
čas od času společně poslouchali hudbu. Vedle M. I. A. to byli
Rage Against the Machine, a tak jsem se ten den ve věznici Julianovi
zmínil o tom, že RATM se dávají znovu dohromady — a on se
usmál. Cestou do Belmarshské věznice jsem si říkal, jestli ta
informace má vůbec nějaký význam, jestli mám o tom mluvit.
Vypadalo to jako naprostá zbytečnost, když uvážíme, jak krátký
čas jsme spolu mohli při návštěvě strávit, ale na druhé
straně právě tohle jsou takové zprávy, jaké dokážou člověku
vrátit úsměv. I kdyby třeba jen na chvilku.
Když potom vyjdete z věznice s nejvyšší
ostrahou, když jste najednou zpátky „venku‟, zpátky v
„normálním životě‟, zatímco on je stále „uvnitř‟ a
čeká, až přijde dopis nebo další krátká návštěva, většinu
času zavřený úplně sám v cele, zasáhne vás, co jste právě
prožili, jako opožděná střela: jaktože Julian z těch dveří
vyjít nemůže? Jak to přijde, že nemůže trávit čas se svou
rodinou a přáteli, zotavovat se z 10 let pronásledování? Jaktože
nemůže svobodně jít na koncert Rage Against the Machine? Proč v
Británii nepřednáší na univerzitě, což by bylo zaručeně
daleko lepším využitím jeho schopností, než když místo toho
strádá ve vězení? A spousta dalších takových otázek.
Čte dopisy, přestože je pořád dostává s
dlouhým zpožděním. A je vděčný každému. I ve své těžké
situaci říká, že nejde ani tak o něj, jako o samotnou podstatu
demokracie.
Jenže o něj tu jde také. Jde o jeho život.
Co tedy můžete dělat?
Neváhejte, udělejte, cokoliv můžete. A
udělejte to hned.
Napište mu dopis o „vnějším‟ světě (s údaji o
důležitých událostech, a o tom, jak konkrétně se mu snažíte
pomoci), tlačte na své zástupce v parlamentu, ať se ho zastanou, a ptejte se svých politických stran, co dělají na obranu svobody tisku a co proti vydání Juliana Assange, organizujte protesty a účastněte se jich; pište nevládním organizacím a jednotlivcům, kteří se zabávají lidskými právy a svobodou tisku, a ptejte se jich, co dělají pro Juliana; přispějte
na fond pro jeho obhajobu a nezapomeňte se připojit k DiEM25, stůjte s námi nadále při našem členovi, Julianu Assangeovi, a bojujte spolu s námi, dokud nebude svobodný.
Evropa potřebuje, stejně jako USA, podobný program, jakým byl legendární Rooseveltův New Deal, a New Deal pro 21. století musí být nutně zelený. DiEM25 takový zelený New Deal pro Evropu nabízí v programu sestaveném před volbami do Evropského parlamentu 2019 pro koalici Evropské jaro. Jeho český překlad nabízíme ke stažení zde: https://evropske-jaro.eu/wp-content/uploads/2019/07/DiEM25-NOVÝ-ÚDĚL-PRO-EVROPU.pdf
Naše současná civilizace ničí neustále rostoucím tempem své
životní prostředí. Pokud nezačneme ihned zavádět změny, které
nejpozději do roku 2030 naprosto zásadně promění náš způsob
výroby, získávání energie, rozdělování zdrojů a vůbec
života, promění se pozemské klima tak, že po roce 2050 už
nebude slučitelné s lidským životem. Opravdu nikdo neplánujeme
přežít rok 2050? A opravdu nikdo nechceme, aby ho přežily naše
děti?
Česko přitom hraje v ničení klimatu jednu z nejostudnějších
rolí v Evropě. Přestože jsme si nezakázali jadernou energii jako
Rakousko a Německo, využít ji k očištění naší energetiky od
emisí oxidu uhličitého jako Francie jsme nedokázali. Místo toho
dáváme výjimky špinavým uhelným elektrárnám a teplárnám a
jednáme o prolamování limitů těžby hnědého uhlí. Tak nelze
pokračovat dál.
Studenti stávkují za svou budoucnost. Podpořit jejich požadavky
je povinností každého, kdo nevyznává zásadu: „Po nás ať
přijde potopa!‟
DiEM25 si je dobře vědomo závažnosti situace. Program
nadnárodní koalice Evropské
jaro, ve které letos poprvé kandidujeme v části evropských
států do Evropského parlamentu, obsahuje záměr prosadit
Klimatický kompakt 2030, kterým se členské státy EU zavážou
přijmout neprodleně právě taková opatření, která umožní do
roku 2030 sladit evropské hospodářství se stabilizací klimatu.
Zásadní součástí našeho programu je Zelený Nový úděl,
okamžitě uskutečnitelný program masivních investic do zeleného
obratu evropské ekonomiky. Zároveň prosazujeme systém progresivní
uhlíkové daně, odvozené od bohatství jednotlivých států a
objemu jejich emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových
plynů.
Náš program je navržen tak, aby ho mohla uskutečnit Evropská
unie taková, jaká dnes je, s prostředky, které má už dnes k
dispozici. Jako takový je programem minimálním — plně
podporujeme stávkující studenty, aby žádali víc.
Skleníkový efekt je znám už déle než století, poprvé ho
vědecky popsal Svante Arrhenius už v roce 1896. Nejpozději v
šedesátých letech 20. století, kdy vyšly sci-fi romány
„Skleník‟ Briana W. Aldisse a „Utopený svět‟ J. G.
Ballarda, proniklo povědomí o globálním oteplování i do
populární kultury. Pak ovšem nastoupila zatemňující
dezinformační kampaň průmyslu fosilních paliv, proti níž
bledne i kampaň tabákového průmyslu na potlačení informací o
tom, jak kouření škodí zdraví. Tak jsme ztratili spoustu času,
a dnes nám už nezbývá skoro žádný. Přitom se stále najde
řada lidí, ať už fosilním průmyslem placených, nebo jen
napálených, kteří odmítají uvěřit, že lidská činnost
otepluje Zemi a že toto oteplování znamená pro lidstvo zásadní
existenční hrozbu. Tváří se, jako by se nic nedělo, přestože
projevy globální klimatické změny už vidíme všude kolem nás.
Podle Milankovičových cyklů by se v současnosti měla Země
ochlazovat, přesto se otepluje. Globální oteplování neznamená
jen, že u nás bude o něco tepleji, což někteří lidé naivně
vítají. Globální oteplování znamená především větší
množství energie v zemské atmosféře, a tedy silnější větry,
včetně ničivých smrští, jaké se právě prohánějí Evropou
včetně Česka, uragánů a tornád. S růstem množství energie v
atmosféře je spojen nárůst extrémních výkyvů počasí, tedy
nejen veder, ale i mrazů. Přicházejí katastrofální sucha, jak
jsme se přesvědčili loni, střídaná občas přívalovými dešti,
záplavami a povodněmi. Vzestup hladin moří, spojený s táním
ledovců, nás v Česku nemusí zajímat, pokud odmítneme solidaritu
s těmi, které přímo postihuje, a věříme, že se můžeme
jednoduše sobecky opevnit uvnitř svých hranic, ale sucha, jaká
dnes vyhánějí lidi s velké části Afriky a Arabského
poloostrova, už postihují i nás.
Naše země vysychá. V létě nás možná postihnou povodně,
ale hladiny podzemních vod se ani při nich neobnoví. Po mírné
teplé zimě přichází nebývale časné jaro, a my můžeme s
napětím očekávat, zda, nebo spíše kdy, udeří na rašící
vegetaci nárazové pozdně jarní holomrazy. Pak přijde doba veder,
možná zpestřená nějakou tou velkou vodou, a potom léto přejde
zase do zimy, celkově mírné, s řídkými obdobími sněhu a možná
tu a tam s krátkodobými extrémními mrazy. Pokud nic neuděláme,
pokud okamžitě neuděláme to, co jsme měli udělat už dávno,
bude čím dál hůř.
Jestliže nechceme dělat nic pro záchranu klimatu, nemá smysl dělat vůbec nic. Ke stávce studentů za klima bychom se měli připojit všichni.